Jan Čmejla

Na závěrečném koncertě Komorního cyklu vystoupí devatenáctiletý klavírista Jan Čmejla, „český Mozart“, od něhož se v budoucnu dočkáme asi ještě mnohých překvapení. 

Máte někde spočítáno, kolika hudebních soutěží jste se ve svém životě zúčastnil?

To je super otázka, ale bohužel ne. Soutěžím od šesti let a když jsem začal, nikdy mě nenapadlo, že by mohl počet vůbec někdy přesáhnout číslo deset. Ale troufl bych si říct, že tak třicet nebo čtyřicet.

A počítáte si alespoň ty, na kterých jste získal cenu?

Nechci, aby to vyznělo nějak špatně nebo že jsem narcista, ale to už také nepočítám.

Když mluvíme o soutěžích, aktuálně přecházíte z „juniorské“ do „seniorské“ kategorie. Pravděpodobně velký rozdíl?

Obrovský. Letos jsem měl tu čest poznat to na vlastní kůži na soutěži ve francouzském Épinalu. Jde hlavně o požadavky na repertoár, kdy musíte najednou připravit třeba dvou a půl hodinový program, včetně povinné skladby, koncertu pro klavír a orchestr… A také o stres. Čím je člověk starší, tím větší cítí zodpovědnost. V mladších kategoriích jde poměrně snadno rozeznat, kdo je určitým způsobem na vyšší úrovni, kdo má silnější prsty, propracovanější techniku. V dospělé soutěži jde o maličkosti: o znalost partitury, o to, kam až člověk dokáže zajít se svou originalitou. Řeší se úplně jiné věci, technické zvládnutí skladby je samozřejmostí a důraz se klade na interpretaci. V tom shledávám největší rozdíl. Komplikovaná záležitost, protože umělecký výkon nelze změřit na stopkách.

Když zůstaneme u vašeho přerodu ze zázračného dítěte v dospělého umělce, prošel jste si nějakou krizí jako mnozí, kteří prožili podobnou zkušenost?

Takovou otázku jsem ještě nikdy nedostal, takže o ní musím trochu přemýšlet… Stále se nějak vyvíjím a přecházím z jedné fáze do další, ale děje se to určitým způsobem klidně. Vždycky jsem měl mnoho podpory od své rodiny, od svého okolí, a také štěstí na dobré podmínky ke cvičení. Nemusel jsem řešit sousedy a tak. Klidné rodinné zázemí a úžasní profesoři mi pomohli k tomu, že ten přerod do pilně studujícího umělce proběhl v klidu.

Jaký jste typ interpreta? Uctívač notového zápisu nebo rebel?

Co stojí v notách, je samozřejmě důležité, považuji se ale spíš za experimentátora, který je schopný a ochotný překračovat hranice a hledat nové zvuky. Protože nežijeme v 18. století! Klavír, který známe dnes, se strašně posunul. Na moderním nástroji má člověk obrovskou svobodu, co se týče například vedení hlasů, může vnést do hry určitou elasticitu. Je důležité nabízet posluchačům nové způsoby interpretace. Můj profesor v Německu razí zrovna takový přístup a i to je důvod, proč jsem se u něho rozhodl studovat.

Nové myšlenky. Co to znamená v praxi?

Mám třeba zálibu vytahovat ze skladby hlasy, které jsou skryté. Teď jsem například s panem profesorem pracoval na Druhé klavírní sonátě Fryderyka Chopina. Docela známá skladba, a přesto jsme si v ní dovolili udělat věci, které podle mě nejsou zcela běžné. Třeba čtvrtá věta se většinou hraje hodně s pedálem, má znít jako takový vítr. My jsme ji naopak vyčistili a dali jsme jí spíš elastický nádech zpěvného charakteru, kdy jsme cíleně vytáhli určité tóny nebo hlasy.

Jako své vzory mezi klavíristy zmiňujete Grigorije Sokolova, Lang Langa, Vladimira Horowitze, Svjatoslava Richtera, Borise Giltburga či Yuju Wang. To je poměrně velký rozptyl, co se týče přístupu k interpretaci. Mají pro vás všechna tato jména nějakého společného jmenovatele?

Všichni věnují neuvěřitelnou péči každému tónu, byť každý jiným způsobem. Například Grigorij Sokolov, to je naprosto pedantská práce, každý tón je zahrán naprosto geniálním úhozem. Když si od něj poslechne Chopinovy etudy, tak je vlastně ani moc nevnímáte jako Chopina. Fascinuje mě, jak je tenhle klavírista schopný ovládat nástroj, že některé legato pasáže dokáže v rychlosti zahrát takovým způsobem, že zní skoro jako staccato, což vnímám jako naprosto úžasné. Lang Lang je samozřejmě pro mnoho lidí kontroverzní, protože část jeho koncertů je vlastně show. Navzdory tomu nevypustí žádnou notu, věnuje hře maximální pozornost a právě on je typem klavíristy, který vždycky ukáže nějakou novou cestu. No a Yuja Wang? Úžasná klavíristka s úžasnou technikou, a hlavně s neuvěřitelným temperamentem. Oblíbenců mám ale opravdu hodně, není to jen jeden klavírista, ke kterému bych se vždycky „běžel schovat“.

V roce 2015 jste se zúčastnil programu Allianz Junior Music Camp, který vedl právě Lang Lang. Co je to za akci a co vám tato zkušenost přinesla?

Je to pečlivě zorganizovaný týden pro deset klavíristů, kteří jsou vybráni z celého světa, v rámci jednoho týdne studují s profesory a připravují se na mistrovské kurzy s Lang Langem. Není to jenom o hře na klavír, ale seznamujete se mezi sebou a pobyt zahrnuje i další aktivity, my jsme například navštívili vídeňské muzeum hudby. Vrcholem jsou pak kurzy s Lang Langem, které tehdy proběhly v Musikvereinu. Tohle setkání se ale, pokud vím, uskutečnilo pouze čtyřikrát a pak se zrušilo, takže jsem měl velké štěstí, že jsem to ještě stihl.

Pamatujete si, co vám Lang Lang říkal?

Bylo mi třináct, tak mám pocit, že si pamatuji dvě věty a nic víc. To je na tom strašně vtipný a trochu smutný. Vím jen, že mě setkání s ním ohromně naplnilo, sedět tam a pracovat s tímhle člověkem. Byl to pro mě moment, kdy jsem si uvědomil, že tohle chci v životě dělat. A u toho Lang Lang tak poskakoval a celým svým tělem, celým svým obličejem mi říkal, jak mám hrát. Tenkrát chtěl, aby to bylo více taneční. Celý večer mám spojený s jeho úpornou snahou a přátelským přístupem ke každému z nás, kdy nám chtěl jednoduše ukázat, co ten nástroj umí, jaké nálady se na něj dají vytvořit a jak ho to všechno těší. Prostě naprosto úžasné a ohromně inspirující.

Co jste tenkrát hrál?

Turecký pochod od Mozarta. Jsem si tak říkal, co jiného do Vídně?

Pochválil vás za něco?

Myslím, že na začátku ano, něco v tom smyslu, že je to výborné, že mám skvělé prsty a pěkný tón. A pak už se nastartoval a něco mi říkal přímo ke skladbě.

Ve Vídni jste se poprvé potkal s Wolframem Schmittem-Leonardym, u kterého začnete studovat v Mannheimu, velmi zajímavým klavíristou a pedagogem, který dokonce napsal knihu Künstlerische Klaviertechnik. Můžeme nějak popsat jeho metodu a proč jste se rozhodl pokračovat právě u něj?

Když jsme se ve Vídni seznámili, tak hodiny s ním byly samozřejmě mnohem jiné než teď, jelikož jsem byl menší. Oslovil mě pak o pár let později, jestli bych nepřijel na jeho masterclass, ale já jsem zrovna nemohl. Už si přesně nevzpomínám, jak to bylo, ale nějak jsme zůstali v kontaktu a on mě pak nabídl místo takového předškoláka v Mannheimu. Jezdil jsem k němu na hodiny, pak byl covid, kdy jsme se vídali jenom online, no a teď poslední rok za ním jezdím intenzivně dvakrát každý měsíc. Je to neskutečný profesor. Mnoho lidí to možná bude považovat za moc rychlé, uspěchané, ale já jsem se v průběhu asi dvou měsíců rozhodl, že se seberu a do Mannheimu se odstěhuji i se svým klavírem a naučím se německy. O místo, které mi nabídnul, usiluje každý rok strašně moc studentů, což jsem se dozvěděl až později. Každopádně Wolfram Schmitt-Leonardy je pro mě stále tak trochu záhadný člověk, i když spolu máme přátelský vztah. Nevěděl jsem, že napsal nějakou knížku, ale nezaráží mě to. Jeho způsob učení se tolik liší od toho, co jsem doposud zažil, a pro mě osobně je natolik úžasný a přínosný, že už ani nevím, jak jsem chtěl tuhle větu dokončit!

V čem je tak jiný a úžasný?

Na každé hodině například dostanu nějakou radu, jak cvičit, což se – když už jste starší – moc často nestává. Jsou to takové zajímavé, docela neobvyklé metody. Klade velký důraz na naprostou uvolněnost rukou. Řešíme také hodně zvuk, nevím, je to tak náročné popsat! Mně osobně je jeho styl strašně, strašně milý a nevnímám ho jenom jako profesora, ale i jako mentora. Často si povídáme o životě, dává mi různé rady a tak. Nebo jak mě podporoval před soutěží ve Francii! Snažím se přijít na to, jak bych vám mohl nejlépe vysvětlit, v čem je jiný, ale na to si člověk musí poslechnout jeho nahrávky nebo zažít jeho hodiny. Nedá se to shrnout v několika větách.

Když jsem dělala rozhovor s vynikající klavíristou Ollim Mustonenem, tak ten říká, že nejdůležitější je nastavit si správně židli!

Zrovna minulý týden jsem to řešil! Když si dáte židli níž, tak můžete dosáhnout ladnějšího pohybu a většího legáta. Když sedíte výš, tak máte ostřejší úhoz, který se taky může hodit. Takže je možný, že si ji na koncertě budu na každou skladbu posouvat!

To jsem zvědavá, jak si ji nastavíte na Mendelssohna!

Taky se například často radí, aby člověk cvičil na židli s opěrkou, aby byly v pohybu pouze ruce, a hlavně prsty a nepomáhal jste si tělem. Tím získají prsty potřebnou sílu.

To už jsou ale takové trochu Schumannovské metody?

To ne! Schumannovské metody ne! Rozhodně si prsty nijak neroztahuji!

Wolfram Schmitt natočil Mendelssohnovy Variations sérieuses, které budete hrát na komorním koncertě PKF. Je to důvod, proč jste si je vybral?

On nahrál tolik repertoáru! Ale Variations sérieuses jsem si vybral z jiného důvodu, a to protože jsem paradoxně formu variací ve svém životě ještě nikdy nehrál. Studoval sem sonáty, etudy, různé cykly a tak, ale variace nikdy, ani nevím proč. Druhým důvodem je, že Mendelssohn je geniální, ovšem často podceňovaný skladatel, který si určitě zaslouží větší pozornost.

Už na nich společně pracujete?

Ještě ne, ale stále máme skoro rok, takže dost času. Ale studoval jsem s ním Mendelssohnův klavírní koncert, pracovali jsme na Karnevalu a na cyklu Papillons (Motýly) od Roberta Schumanna. U raného romantismu dává velký důraz na zpěvnost, aby všechny melodické linky zněly jako lidský hlas. Například jednou z věcí je něco, čemu se, myslím, říká ruské crescendo. Větší melodický krok, řekněme od C do As, kdy se C zadrží o něco déle a As se zahraje méně a ono to vlastně vytvoří takové pocitové glissando. Zrovna u Schumanna se toho ale nesmí příliš zneužívat.

Vy máte Schumanna hodně rád?

Schumann je pro mě osobní záležitost. Mendelssohn v určitém smyslu taky, ale Schumann – to je, jako když čtete poezii nebo mluvíte s velmi blízkým přítelem. Tak se cítím, když hraji Schumanna. Mendelssohn ještě často dodržuje klasickou formu, třeba ve svých symfoniích, oproti Schumannovi je přímočařejší nebo možná pravdivější, jelikož v Schumannovi se vždycky skrývají nějaké ty jeho myšlenky, nějaký Eusebius a Florestan, láska ke Claře, jeho hudba je méně předvídatelná. Mendelssohn pro mě ztělesňuje vyrovnanost a harmonickou propracovanost a čistotu, což je zrovna ve Variacích velmi dobře vystopovatelné. Příliš se neodklání od základního motivu a harmonií.

Na koncertě také usednete ke klavíru společně se svým bývalým profesorem Lukášem Klánským?

Na to se moc těším. S Lukášem jsem pár let zpátky hrál nějakého Beethovena. Je to úžasný člověk a úžasný hudebník a vlastně se potkáme poprvé od doby, co jsem u něj přestal studovat. Jsem zvědavý, jak nám to půjde, protože už nebudeme profesor a žák, ale dva dobří přátelé.

No právě. Říkám si, jak to asi bude fungovat?

Vzhledem k tomu, že jsem u Lukáše studoval, tak naše hudební myšlenky jsou v určitém směru asi velmi podobné, ale jinak se nebudu bát o něco se prát!

Pošleme vzkaz…

… aby nám pak nenapsal, že se bude hrát podle něj a jenom podle něj. (Smích) Ne, ne! To si opravdu nemyslím!

Kdo bude hrát prim a kdo sekund?

Myslím, že jsme se už nějak domluvili, že Lukáš bude hrát sekund a já prim. Ale nejsem si jistý! Ale je takovou nepsanou tradicí, že ten, kdo je vyšší, hraje sekund, a ten nižší prim. Protože když je to opačně, prim není vidět. V podstatě logická věc.

Jedině pak otočit klavír.

To by taky šlo! (Smích)

Jak vnímáte orchestr PKF?

Zásluhou paní Lažanské chodím na koncerty PKF poměrně pravidelně a musím říct, že se mi vždycky ohromně líbily její dramaturgie. Díky PKF jsem objevil třeba Poulenca. Na rozdíl od ostatních orchestrů to pro mě nikdy neskončilo daným večerem, ale později, když se mi všechna ta hudba trochu rozležela v hlavě, jsem se k ní znovu vracel, znovu jsem si ji vyhledal a poslechl, protože to pro mě byla hudba často doposud nepoznaná.

V jednom z rozhovorů jste řekl: „Interpretace stojí na mnoha logických aspektech, musíte hodně analyzovat, ale jako v každé jiné profesi je důležité – a v umění je to ještě podstatnější –, aby člověk něco zažil. Jak konkrétně pečujete o tento aspekt života?

Jako myslíte o zážitky? Každý den! Tedy někdy se člověk potřebuje zavřít, když se musí naučit hodně repertoáru a nejde to jinak, ale tak láska, kamarádství, samozřejmě cestování. Ale není to jen o pozitivních emocích, ale i o pocitech samoty, bezvýchodnosti… Tohle je ale fakt hodně osobní.

Jste spíš typem člověka, který plánuje, nebo vyznáváte spontaneitu?

Mám rád, když je ve věcech nějaký řád, nějaká struktura. Takže spíš asi plánovač. Sice bych byl možná rád spontánnější, ale rozvrhnout si svůj čas je pro mě přínosnější, mám pak větší pocit pohody a jsem více v klidu.

Takže plánujete i zážitky!

Plánovač zážitků nejsem, protože zrovna zážitky musí přijít spontánně. Takže že bych měl někde jako napsáno, že příští týden musím skočit s padákem, to ne.

Na co z poslední doby vzpomínáte? Co vás třeba překvapilo?

Obecně mě často překvapí jednoduše člověk: něčí dobrosrdečnost nebo co někdo zažil v životě a dokázal se přes to překlenout. Ale v poslední době? Mám pocit, že poslední půlrok byl tak strašně chaotický, že jsem si na překvapení nějak úplně zvyknul. V březnu jsem byl na soutěži ve Francii, když jsem se vrátil, doháněl jsem školu, pak maturita, stěhování, no úplně šílený.

V jednom z rozhovorů jste se zmínil, že rád vaříte, pečete a jste fanouškem módy. Jste stále v této oblasti kreativní? Vymýšlíte nová jídla, navrhujete oblečení?

To musel být nějaký rozhovor z doby covidu, protože to vařili snad všichni! Tehdy jsem pekl docela dost. Ale abych se přiznal, tyhle zájmy trošku opadly, možná i díky velkému vytížení ve škole. Takže žádná nová jídla jsem nevymyslel a zájem o módu, ten také určitým způsobem ochladl. Jednu dobu mě vážně docela brala, teď jsem se dostal do fáze, že je důležité se dobře oblékat, protože člověk se tím určitým způsobem reprezentuje. Takže tyhle moje, jak to říct, obzory, se mění. Teď jsem se zrovna hodně zavrtal do hry v šachy, jelikož jsme je hráli ve Francii, tak to mě třeba zaujalo a chystám se v tom nějak pokračovat.

Jsme v závěru, chcete říct něco, co jste zatím neřekl?

Snad jen, že jsem tento rok dostudoval u paní profesorky Evy Boguniové. Ona je nerada, když ji někde vyzdvihuji, raději se drží stranou, ale vše, co udělala pro klavírní svět, je velmi pozoruhodné. Vychovala Adama Skoumala, chodil k ní i Lukáš Klánský, na Pražské konzervatoři učí padesát let. Myslím, že je to skvělá žena a nebýt jí, nebyl bych tam, kde jsem. A tak budu rád, když ji v tomto rozhovoru budu moci poděkovat.

Koncerty

Komorní cyklus
K10

K10 Schubert. Mahler. Schumann

Jan Fišer
viola
Jan Čmejla
klavír

Lobkowicz Trio

Místo konání

Barokní refektář Profesního domu MFF UK
Pondělí
podrobnosti
Za podpory
Hl.město Praha
Ministerstvo kultury
Generální partner
Komerční Banka
Hlavní partner
Hyundai
Generální mediální partner
Česká televize
Hlavní mediální partner
Hospodářské noviny
Patron
RSBC